Express Kuala Lumpur - Praha

Už si vzpomínám! Bylo to loni v létě. Někdy touto dobou. Tehdy mi během stopování na Jižním ostrově Nového Zélandu zastavil, říkejme mu třeba Travis, triatlonista z Kanady. Dali jsme se do řeči o cestování po Zélandu i mimo něj a co chceme podniknout dál. Já ze sebe z ničeho nic vypustil, že by mohlo být úžasné dobrodružství dostopovat až domů. Už si moc nevybavuji jeho reakci, ale nejspíš si myslel, že jen tak plácám a sním. Spontální věta vyhozená z patra se mě však už nepustila. Začal jsem si postupně střádat plány, jak takovou cestu realizovat.

Základem je myšlenka, ta moje zní: Dostat se domů po souši, nízkonákladově, pokud to půjde stopem, popřípadě lokální levnou dopravou. Samozřejmě z ostrovního státu jako je Nový Zéland je to dost těžké. Takže v tomto bodě jsem přimhouřil oko. Varianty jsou. Nejsou po souši, ale bez použití letadla. Doplavit se do Asie lodí. Jedna z možností byla okusit kouzlo Boat-hitch-hikingu. V mém případě by to znamenalo stopnout si loď na Euroasijský kontinent. Z důvodu časové náročnosti z toho však sešlo. Nicméně tento styl cestování hodlám v budoucnu určitě vyzkoušet.

Prstem po mapě

Již v úvodu jsem počítal s cestou z Jihovýchodní Asie. A tak když se naskytla příležitost koupit letenku v cenové kategorii obdobné, jako dva dny práce na Zélandu, neváhal jsem a pořídil let do Malajské metropole Kuala Lumpur. Již v říjnu loňského roku se mi na mé imaginární cestovní mapě rozsvítil startovní bod, ze kterého mohu vycházet.

Ještě před pořízením letenky jsem začal mapovat trasu. Původně jsem měl v plánu z JV Asie mířit podél jižního pobřeží postupně k Evropě. Přes země jako Thajsko, Burma, Bangladéš, Indie, Pakistan, Iran, Turecko. Zde se naskytl zádrhel hned z kraje. Do Barmy se v době mého plánování (druhá polovina roku 2011) nedá vkročit po souši. Další problém byl s Indickým vízem, o které by se mělo žádat v zemi původu. Při pozdějíším hledání jsem zjistil, že vízum by se získat dalo. To už jsem měl jinou a dost možná zajímavější alternativu.

Postupně jsem se dopracoval k „finální“ verzi mé trasy. Finální je v obrovských uvozovkách, protože člověk nikdy neví co se semele, kde nedostane vízum, kde ho připraví o cestovní pas a o peníze, jestli nedostane nějakou exotickou nemoc a spousta dalších nepříjemností. V těchto případech budu nucen změnit itinerář, či cestu úplně zrušit.

Nejaktuálnější verze je vyrazit z Kuala Lumpur v Malajsii přes Thajsko, Kambodžu, Laos (eventuelně Vietnam), Čínu, Kyrgyzstán (eventuelně Kazachstán a Tádžikistán), Uzbekistán, Turkmenistán, Írán (eventuelně Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie) a Turecko. S ohledem na to, že ještě nemám vyřízená víza do uvedených států, uvádím i jejich alternativy. V případě nevydání víza v jedné zemi, budu muset žádat v alternativní. S vízy do států končící na Stán to není vůbec jednoduché a člověk nikdy neví, jak se daný úředník vyspí. Je tu i možnost se některým v případě potíží vyhnout přes Pakistán. K tomu ale až v průběhu, pokud se tak daleko dostanu.

S loďákem či chlebníkem, vždy buď člověkem

Co vše je třeba vyřešit před takovouto výpravou? Myslím si, že to by mohla být jedna z otázek. Tohle je naprosto na vás. Nenapadá mě nic, co by bylo opravdovou nutností. Zálaží na tom, jak svou cestu pojmete. Přečetl jsem několik cestopisů lidí, kteří se vydali podobným směrem. Dá se říci, že nepotřebujete vůbec nic. Pokud svou cestu pojmete opravdu „pankově“ a tulácky, možná i s dírou v kapse se domu dostanete. To už je ale opravdu extrém. Do většiny těchto zemí potřebujete předem vyřízené vízum, které stojí dost často nemalé peníze. Pro vás jako „tuláka“ by to znamenalo si vždy někde tuto částku odpracovat. Pokud vám při slově odpracovat běhal mráz po zádech, můžete je zkusit třeba vyzevlovat. Vše záleží na vaší fantazii a schopnostech. Nutno podotknout, že v tomto případě se asi nejedná o několika-měsíční, ale spíše několika-letou cestu. Mám-li čas a samozřejmě peníze, je rozumné nechat se očkovat. Opět je na vás, pokud tak učiníte. V mé situaci, kdy jsem měl čas i možnost vydělat si na to peníze, nechal jsem do sebe vpravit téměř vše potřebné. Není to ani tak ze strachu, že bych něco opravdu mohl chytit, ale spíše mi tato cesta stojí za pár stovek dolarů navíc, než muset v případě nemoci chytit první letadlo směr Praha. A konečně finanční stránka, asi nejflexibelnější z výše uvedených. Udělat si hrubý rozpočet na den si dokáže udělat každý. V jaké výši závisí na luxusu, který jste zvyklí si dopřávat. O tom mém zatím prozradím, že je těsně odlepen od dna. Z úvodní vize dostopovat až domů hlavně pro vášeň v tento typ cestování se trochu stala nutnost a jediné východisko. Povedlo se mi shromáždit množství financí, které by mělo stačit na to aby člověk neměl po cestě hlad. Zda si budu moci dovolit platit za transport uvidím až podle lokálních cen. Přesně takto jsem si to i představoval. Tady se totiž láme ta magická hranice mezi dovolenou a dobrodružstvím!

Co sis upekl, to si taky sněz

Věci se dali do pohybu a já dnes ležím v centru zdemolovaného Christchurch v parku. Pod hlavou něco přes tucet kil veškerých mých movitostí a s rozpočtem na destet dní letecky s Čedokem. Plány mám velké, co se vzdálenosti a časovému intervalu týče. Základní věci jako, kde budu dnes spát, však řeším za běhu. Ničivé zemětřesení po sobě zanechalo spoustu poničených a opuštěných budov. Pro člověka v mé situaci jakoby šeptem nabízely možnost levného ubytování. V tuto chvíli je to jedna z variant. Dnes je jasná obloha a tak spaní „pod širákem“ jsem už před několika minutami shledal proveditelné. Pod širákem jsem spal i z noci na dnešek, na pláži na východním pobřeží. Byla to velice příjemná a teplá noc. Unaven z posledního zélandského treku, jsem spal jako mimino. Také jsem se pokusil kontaktovat několik CouchSurferů, takže se uvidí, jak mé poslední noci na Novém Zélandu dopadnou.

Je úterý 17.1 2012, já mám necelé dva dny do odletu a jdu si hledat díru na spaní.